Příběhy vlkodlaků - plné povinných úplňků, hřbitovů i ran, které přežívají zpětnou transformaci z vlka na člověka - byly zaznamenány již dávno, v prvním století po Kristu. I když prvním vlkodlakem byl nejspíše Lykaón.
Pro pochopení hrůzy Evropanů z vlkodlaků je zapotřebí se podívat na evropskou situaci před dvacátým stoletím při pohledu na normální vlky. Tady i v severní Asii patřili vlci k nejnebezpečnějším zvířatům pro člověka i pro dobytek. Ve Francii existovaly speciální vládní instituce pro kontrolu vlků už v době panování Karla Velikého (768-817) a zůstaly v činnosti až do našeho století. Jednotliví vlci získali takovou pověst, jakou mají dnešní hromadní vrazi - jako třeba "gevaudanská bestie", která sužovala krajinu na jih do Auvergne v letech 1764 až 1767 a zabila nejméně 60 lidí. Smeček se lidé báli více. V roce 1439 během občanské války mezi následovníky hraběte z Armagnaku a těmi, kdo podporovali vévodu Burgundského, se smečky hladových vlků dostaly až do Paříže, kde zabily a sežraly až 14 lidí.
A to byli vcelku docela normální, i když asi velice hladoví, vlci. Ti posedlí vzteklinou byli rozhodně horší. Stačilo obyčejné kousnutí těchto nebojácných a šílených zvířat a poznamenaný člověk měl zajištěnou pomalou a hrůznou smrt.
S tímhle vším není žádným překvapením, že vlci měli velice špatnou reputaci po celé Evropě. Strach z vlků pronikl do různých aspektů regionálních kultur. V norské mytologii je vlk Fenrir tím Ošklivákem, možná i zabijákem Odina. V zákonech starých západoevropských kmenů je název "vlk" nebo "vlčí hlava" míněn jako "nezákonnost". Ve středověké Evropě byl vlk občas pověšen na šibenici vedle odsouzeného zločince. V roce 1649 se stali vlci v Irsku tak vážným problémem, že se platilo pět liber za vlčí hlavu, což se rovnalo odměně za dopadení katolického kněze.
Jedno je jisté, vlci nebyli vůbec populární. Každý je viděl jako chytrá a zlá zvířata. Dokázali dokonce zaútočit i na člověka a občas vyhrávali. Proto jim byly přičítány téměř lidské vlastnosti, které odpovídaly našim nejhorším obavám o potlačených zvířecích instinktech. Ovšem jenom specifické příklady mohou napomoci transformaci všeobecného strachu z vlků v jasnou víru ve vlkodlaky.

V Padově roku 1541 žil sedlák, který věřil tomu, že je vlk. Zaútočil na několik lidí, zabil je a trhal svými zuby. Když ho chytili, tvrdil, že sice nevypadá jako vlk, ale to jenom proto, že má chlupy pod kůží místo na povrchu. Zvědavci mu uvěřili a hned mu rozřezali ruce i nohy, aby se lépe podívali. Dočkali se zklamání. Nejenže tam nebyly žádné chlupy, ale objevili jenom obyčejnou krev, svaly a kosti. Muž na tato zranění zemřel a tím si zkazili možnost další legrace při soudu s vlkodlakem.
Diagnóza lykantropie se stala velice populární jenom v oblastech, kde potřebovali vyřešit problém s vlky. Vládce Skotska Jakub VI. ve své knize Daemologie (1597) došel k závěr, že jde o lidské bytosti, které si myslí, že se "skutečně staly vlky". To se mu to rozjímalo, když řádící smečky vlků v Aglii či ve Skotské nížině už neexistovaly. Mezitím lidé v jiných oblastech, kteří trpěli výkyvy počasí, katastrofálními žněmi, útoky hladových vlků a zvyšující se kriminalitou, zoufale potřebovali něco či někoho, na koho mohli svalit vinu. Vlkodlak tu existoval jako docela vhodný obětní beránek, a proto nebyli ochotní se této své víry vzdát.
Zatímco Jakub VI. se ukázal jako pragmatický vládce, bylo dvě stě mužů a žen v Pyrenejích upáleno zaživa za vlkodlactví. Jeden může jenom doufat, že to jejich spoluobčany uklidnilo natolik, že se cítili lépe. Soudy z vlkodlaky se v historii Evropy objevovali vcelku běžně. A jakákoliv zlá síla dostávala vhodnou vlkodlackou nálepku.
Vlčí zabijáci, jako "gevaudanská bestie", o které jsme se již zmiňovali, byli prohlášeni za vlkodlaky. Jeden důvěryhodný sedlák dokonce odpřisáhl, jak viděl takové zvíře vyskočit do vzduchu. Potom mu řeklo : "Musíš přiznat, že to nebyl špatný výskok pro muže, kterému je devadesát".
Dokonce i hromadní vrazi byli prohlášeni za vlkodlaky. Třeba případ z roku 1590, ve kterém hrál hlavní roli Peter Dubne z Bedburgu blízko Kolína nad Rýnem, se stal přímo typickým. Obvinili ho z přeměny ve vlka ( neoficiální brožurka ohledně jeho soudu obsahovala i obrázek jeho metamorfózy pro případ, že by nějaký analfabet nepochopil pointu), ze zabíjení a konzumování nejméně dvou mužů, dvou těhotných žen a třinácti dětí. K tomu přidali obvinění z krvesmilstva s jeho dcerou. Roztrhali ho kleštěmi, lámali na kole a ještě mu usekli hlavu předtím, než jeho bezhlavé tělo spálili. A aby náhodou něco neopomenuli - možná se jim zdálo nevhodné nechat jen tak zbůhdarma hořet oheň - upálili v něm zaživa i jeho milenku a dceru.
V roce 1573 se v soudním případě objevilo i něco jiného: náboženství. Gilles Garnier z Lyonu měl, podle dokumentace soudu, ve své vlčí podobě chytit, zabít a ohryzávat tři děti. Když ho objevili, právě se těžce dostával do své lidské formy. Opravdovou hrůzu ale přinesl nález soudu v tom, že pokud by Gilles nebyl zastaven, "snědl by toho malého chlapce i přestože byl pátek". Cože, žádná ryba ?! A tohle byl zajisté další důkaz, že vlkodlaci jsou ve spojení s ďáblem.
zdravim estli je nekdo vlkodav napiste