close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vlkodlaci lykantropie

10. prosince 2008 v 15:14 | Venda |  Vlkodlaci
Víra v existenci vlkodlaků patřila k nejrozšířenějším pověrám v Evropě v 16. a 17. století. Stala se dokonce i součástí víry v upíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčí podobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépe pít lidskou krev.
Už v prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizival vlk, šakal, jinde kojot, nebo smrt. Když si pravěcí lidé všimli úspěchů vlků v lovu, začali rituáně před lovem nosit oděv z vlčích kůží v naději, že jejich lov bude také úspěšný. Někdo si je nechával i na lov, protože kůže lidský pach absorbovala a mohl se tedy lépe přiblížit ke kořisti. Vlci byli vzíváni jako přírodní božstvo. V Evropě vlci patřili až do středověku k nejnebezpečnějším šelmám.
Vlk, respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské civilizace. Anúbis-bůh se šakalí hlavou, byl zde bohem smrti a podsvětí. Kněží si při mumifikaci nasazovali Anúbisovu masku, aby se přiblížili bohu.

Vlk stojí i na začátku římské civilizace. Byla to slavná vlčice, která podle báje odkojila zakladatele Říma, Romula a Rema.
I u starých Germánů se objevil vlk. Byl významným atributem boje a války. Vypozorovali, že když tato šelma zaútočí, teda až když si je jistá svou převahou, tak se nikdy nevzdá. Vlk, ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi nejvýznamnější symbol nejstarších náboženských představ lidí. Nástup křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v alchymii a okultismu.
Takže zájem o tajemno rostl. Lidé se díky okultismu chtěli dozvědět více o přírodě, božích zákonech a lidském bytí. Ruku v ruce s okultismem rostla i pověrčivost. Církev se snažila proti tomu všemu bojovat-boj s čarodějnictvím.
Dříve lidé opravdu věřili, že existují lidé kteří se dokáží přeměnit na vlka, zejména při úplňku. O přímé vazbě honů na čarodějnice s vlkodlactvím (lykantropií) svědčí i kdysi všeobecně rozšířená víra, že se čarodějnice sjíždějí na své sabaty na vlcích a pak se samy ve vlky proměňují, aby napadaly lidí i jiná zvířata. Když byl vlkodlak smrtelně zraněn, vracel se těsně před smrtí zpět do lidské podoby. Bohužel, k šíření těchto pověr přispívaly i případy velmi závažné násilné trestné činnosti duševně nemocných jedinců.
Je znám případ jistého Francouze Gillese Garniera, hromadného vraha z 16. století, který zabíjel zatoulané děti a živil se jejich masem. O podobné případy kanibalismu osob žijících osamoceně v odlehlých pustinách nebyla ve středověku nouze. Když byl Gilles Garnier posléze lapen, nejenže se na mučidlech přiznal ke svým strašlivým zločinům (které mu však byly stejně prokázány), ale tvrdil o sobě, že se proměňoval ve vlka a pak zabíjel vše živé. Nakonec byl obviněn z čarodějnictví a v lednu roku 1573 upálen.
Také Němec Peter Stube byl v 16. století odsouzen za to, že zavraždil ve své údajné vlčí podobě řadu dětí i několik těhotných žen. I jemu byl prokázán kanibalismus a po předchozím mučení ho roku 1589 také upálili.
Známý je i případ nezletilého vraha Jeana Greniera, slabomyslného pasáka, který údajně zabíjel malé děti oblečen do vlčí kůže. Pozůstatky jeho obětí se ale nikdy nenašly, a tak ho roku 1603 zprostil soud žaloby a tento slabomyslný mladík byl doživotně internován v jednom klášteře, kde za šest let zemřel. Jeho soudci dospěli při vyšetřování k závěru, že si hoch vymýšlel, a i když zřejmě nevraždil, mohl být pro své okolí nebezpečný.
Podobná zjevení černých psů údajně pronásledovala řadu osob, žijících v 19. století například v americkém státě Missouri, kde byla víra ve vlkodlaky rovněž silně zakořeněná. Nejvíc případů pochází z východní Anglie, z míst, kde dodnes leží staré kamenné svatyně. Podobnými místními legendami se inspirovala A. C. Doyla k napsání bestselleru o psu baskervillském.
Déle tu jsou ještě případy skutečné lykantropie, tedy lidí, kteří se stali "vlky" kvůli osobním tragédiím, které je potkaly. Z literatury známe dva nejznámější - Tarzana a Mauglího. Jde o osoby, které skutečně odchovala divočina, a ony tak dočasně ztratily své lidské instinkty. Snad nejproslulejší je skutečný případ indických dětí Amaly a Kamaly, nalezených v roce 1920 v džungli, které skutečně odchovali vlci. Už nikdy se nestali lidmi, naučila se reagovat jen na určité povely. Chovali se jako vlčata. Pokud by Amala s Kamalou vyrostly v džungli, izolovány od lidí, staly by se možná jednoho dne skutečnými lidskými "vlkodlaky". Mladší Amala zemřela už po roce zajetí, nebyly jí ještě ani 3 roky, mnohem starší Kamala ji přežila ještě o devět let. Zvládla pouze jednoduché práce... V roce 1729 našli podobně zvlčilého chlapce poblíž Hannoveru. Živil se sběrem kořínků, kůrou i drobnými hlodavci a ptáky. Byl převezen do Anglie, kde o něj pečovala církev. Mluvit se nikdy nenaučil. Kolik mentálně zaostalých jedinců vyrostlo v divočině až do dospělosti, aby se z nich posléze stali masoví vrazi a kanibalové? Nebyl nakonec i případ již uváděného Gillese Graniera jen odrazem podobné reality?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama